Brouzdám si temnou nocí,
svou masku z tváře sundávám.
Masku, kterou denodenně nosím,
mám z ní výčitky, sama sobě nadávám.
Každé ráno s nuceným úsměvem vstávám,
každou noc se smutnou tváří usínám.
Mezi lidma radsot a úsměvy rozdávám,
když jsem sama, na smutnou duši se přepínám.
Nesnáším přetvářku a masku sama nosím,
o lepší život mého Boha prosím.
Mám pár přátel co drží mě nad vodou,
ale jsou lidé co potápí k přátelům lásku mou.
Proto nosím masku železnou,
co dusí ve mě nenávist,
jsem slaboch, přežívám jako nějaká kořist,
co nechává se mučit zrůdou mě blízkou, příbuznou....