Černou tmou prochází dívka,
květy v rukou, vůně libá.
V hlavě toužebná myšlenka, citů křivka,
cítí jak nějakou tvář líbá.
Polibek první,
chlad nočního jara...
V tom tvář mizí.
Teď už jen háj plavuní,
svědomí ji kárá.
Vůně květiny jí je cizí.
Kolem ní, nejeden kamenný tyčí se kříž,
puch mrtvého masa se kolem šíří.
před ní, za ní, všude mříž,
zaslechla první hlasy upíří....
Její sen se vytrácí,
teď už i pláče malinko.
"Vem si mě k sobě maminko"
tam na ten zámek v oblacích.
Z tama slyší píseň líbeznou,
vždycky si přála být princeznou,
kde z písku princ postaví ji hrad,
a pak, i sand, ji řekne Mám tě rád....

tos psala ty...prokletá básnířko? ..neco si tam psala v češtině..to sou ty kytky ;-) ...a nebo neni to ta tvoje pisnicka z bidniku..vem si me k sobe maminkoo
každopadně je to pěkné ..smutné..ale pěné :)