Seděla na zemi. Jen v noční košilce. Chlad ji nutil sedět ve schoulené poloze. Opírala se o malou chatku uprostřed lesa. Blízko ní bylo ticho. Hrobové ticho, ale z dálky byli slyšet opilci, vracející se z hospody. Jak dlouho už tady sedím a třesu se zimou? Kolik může být hodin? Probíhalo jí zrovna hlavou. Začínalo se rozednívat. Celou noc přemýšlela. Přemýšlela a vzpomínala. Vzpomínala na domov, na přátele a na své útulé městečko. V hlavě si promítala každou uličku kolem svého domova, vzpomínala na to, jak se vracela v noci domů z různých akcí ve městě, vzpomínala, na každičkou pěknou věc, která ji utkvěla v hlavě z jejího života. Vzpomínala se slzama v očích, ale úsměvem na tváři.
Uvědomila si, jaký žila skvělý život plný možností, radosti, přátelství, lásky...
Během svého života, udělala spoustu věcí, kterých určitou dobu sice litovala, ale dnes si uvědomila, že kdyby se to všechno nestalo, nebyla by tam, kde je teď. Opřená urostřed noci, daleko od domova o chatku s určitou svobodou. Dosáhla něčeho, o čem snila. Nepřipouštěla si to, až do této chvíle. Až tuhle noc popřemýšlela nad tím, co za ten svůj kratičký život stihla.
Jsem dobrá, říkala si, můžete na mě být hrdí. Dotáhla jsem to až sem.Když jsem se rozhodovala o svém životě, byla jsem zoufalá, nedoufala jsem v sebe samou. Ale zvládla jsem se postavit na nohy, začala jsem bojovat a vyhrála jsem. Všem jsem ukázala že na to mám. Všem!
"Witt, ty už ses vzhůru?"..."Hey Witt! seš v pořádku?"
"Co,co? Jo..."
"Jak dlouho seš vzhůru?"
"Mno...e...to už je ráno?"
"Jo, vypadáš děsně, tys brečela?"
"Sem v pohodě, dík Same. Jdeš se umýt? Ja jdu s tebou"
"Okey. Dneska máš velkej den, musím tě dát trochu do pořádku" Sam se uřímně usměje.
"To jo, tak honem, ať to všechno stihnem zlato" Witt Sama políbí a ruku v ruce se odchízí umýt. Witt je teď jiná. Usmívá se po dlouhé době. Sam se nestačí divit.
Zase je to jako dřív, myslí si Sam, když sleduje Witt jak si lehla do trávy a usmívala se na sluníčko...