Pak přišel telefonát s mojí matinkou. Musela jsem se hodně hlídat abych dokázala odpovědět alespoň ano a jo a přitom nechytit záchvat smíchu. Chůze po kolejích mi činila značné problémy. Zmatek, strach, snížená orientace a stabilita. No a slavná jízda zpátky domů...na motorce.... Spánek na semaforu, náhlé přejetí do vedlejšího pruhu-zběsilé troubení řidičů, jen vlásek od auta stojícího předemnout, stačily dva centimetry a jsem rozpláclá na jeho zadním skle a opět dlouhý smích.
A už se dostáváme s mojí myšlence ze začátku tohoto mého zážitku.
Ledva sesednu doma z motorky, nasedám do auta a frčím do Malenovic kvůli rámu na kolo. Mati do mě zase hustila o škole a já si jen opřela hlavu, zavřela oči a nic....nad ničím jsem nepřemýšlela, měla jsem v hlavě uplně prázdno...uvědomila jsem si to až jsme zastavily. Celou cestu jsem byla vzhůru, ale nepamatuju si vůbec nic. Prostě jsem byla vyplá a nemyslela jsem na svoje problemy, které mám pořád v hlavě. Úplně jsem si odpočinula, sesypala ze sebe všechno špatné.
Byla jsem jednoduše přehulená, ale bylo to supr, byla jsem zase jednou mimo realitu....
mno asi to potřebuješ ;-)