close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
NEW HOPE IN NEW LIFE !!!

Duben 2007

Dívka se železnou maskou

30. dubna 2007 v 20:11 My bad days
...Aneb Příběh feťáka....

Už jo to nějaký ten pátek, co začal životní příběh dívky jménem Katie. Katie měla šťastné dětství. Bohatou rodinu, spoustu hraček a lásky kolem sebe, sestřičku kterou měla moc ráda a hodně skvělých kamarádů.
Když byla Katie malá, uvědomovala si kam patří. Věděla že musí reprezentovat svou rodinu a podle toho se i chovala. Katie byla úspěšná ve všem co dělala. Byla jedna z nejlepších ve sportu, který milovala a její rodiče na ni byli hrdí. Jak Katie dospívala, začala si uvědomovat, že už nechce být jen loutkou se kterou její rodina manipuluje. Z hodné, veselé a milé holčičky se rázem stal jiný člověk. Když měla čerstvých 14 let, začala chodit po hospodách a klubech, okusila chuti podsvětí, přišla o pannenství a měla starší kamarády než ostatní v jejím věku. Společnost kolem ní nebyla dokonalá, ale Katie byla šťastná.
Její rodiče tohle ale nemohli pochopit. Zavírali ji doma, nutili k dokonalému studiu na gymnáziu, Katie s nimi musela absolvovat všechny jejich nudné dovelené a musela žít jejich smyšlený život.
katie nosila masku, kterou sundávala jen když nemusela trávit čas s rodiči. Když masku neměla, byla přátelská holka do nepohody, odhodlaná k adrenalinovému životy, ochotna zkoušet nové věci, milovala noční život. Když neměla masku, uměla se radovat ze života.
Ale jak čas ubíhal, ona musela nosit masku častěji a častěji a Katie ji začala nenávidět.
Zkoušela ji servat z obličeje, ale maska byla příliš dobře uzamčená. Jakmile její rodiče zpozorovali, že se snaží masku sundat, nastaly jí ještě horší časy. Doteď byla Katie silná a nebrala řeči rodičů tak vážně, ale teď se začala hroutit. Slova jsou někdy víc než činy... a pro Katie bylo velmi těžké najít smysl života v neustálém obviňování a ponižování. Ale pořád ji drželi při životě přátelé.
Katie byla statečná do té doby, než se jí přihodio toto:
Katie zase musela se svými rodiči na víkend na závody na kola. Neměla žádné námitky, protože věděla že by všechno zbytečnýma řečma jen zhoršila.
Už měli věci nabalené v autě,, když Katie zjistila že má propadlý pas (závody byly na Slovensku). Tak že pojede na občanku. Jenže! Katie svou občanku nevidělala minimálně půl roku. Začala tedy lítat po baráku, vyhazovat věci ze skříní a prostě se ji snažila najít. V tom přišel otec a začal na ni řvát, ať už ho nesere a okamžitě ji najde. Katie věděla že pokud občanku nenajde, bude mít obrovský problém. Celý svůj pokoj obrátila naruby a občanka nikde. Otec oznámil, že pokud tu občanku nepřinese, tak na ty závody nepojede nikdo. Možná by měla být spíš ráda, ale představa že se bude celý víkend učit zavřená v pokoji a nesmí vytáhnout paty ani na krok ji děsila. Navíc byl závod důležitý pro její ségru.
Do toho otec řval, že se nenechá vydírat nějakým HNUSNÝM spratkem.
Za pár chvil její otec zase útočil tím, že občanku schovala schválně. Mamka se ho ptala proč by to dělala, nacož otec zařval tak strašně bezcitně a hlasitě, že i psi utekli do boudy: "A CO BYS ČEKALA OD FEŤÁKA???"
.......
V tu chvíli se Katie začala dusit. Nemohla se nadechnout a plakala. Spadla na zem, hlavu si opřela do dlaní a s očima zalitýma slzama brečela a dokola opakovala "čuráku, čuráku"

Když už si o ní i vlastní otec myslí, že je feťák, její život ztácí smysl. Už ji obvinili z různých věcí, které nebyly pravdivé, ale tohle, už bylo nad míru. Katie by od něj čekala cokoliv, ale nic horšího na svou osobu ještě neslyšela. Její rodina ji vyřídila a dostala na dno.
Pak Katie občanku našla. Po cestě, když zastavili na záchod, si Katie stoupla doprostřed cesty a čekala že ji přejede auto. Před očima jejích rodíčů, ale auto těsně před ní odbočilo. To bylo pro Katie zklamání.

Dál už příběh neznám. Nevím jestli se z toho Katie ještě dostane, ale jestli bude někdy schopna svému otci odpustit svému otci za to, že jí zničilk život, nevím jestli bude mít chuť ještě žít.....

Škola je můj vrah..

26. dubna 2007 v 21:26 My bad days

Už nemám sílu dál bojovat,
už nechci dál tady studovat,
už nechci vidět ty lidi,
kterým ubližování se líbí.

Zapálené problémy...

26. dubna 2007 v 19:28 When Am happy
Umíte vypnout? Zastavit myšlení mozku, zastavit tělo a prostě jen odpočívat s čistou hlavou? Po strašně dlouhé době jsem hulila. Byla jsem s kámošem na brko a....nejdřív první stavy po dlouhé době nehulení byly záchvaty kašle, slintání a smích tomu, jak se se mnou všechno zvláštně točí a motá, jak mám divný tlak v očích, jak mám zatuhlý úsměv a namožené přišní svaly z neustávajícího smíchu. Později se začínaly dostavovat menší halucinace, na které jsem si ovšem už zvyka. Takové stádo dynosaurů běžící Zlínem mě už nepřekvapuje. Už jsem viděla i velbloudy :-)
Pak přišel telefonát s mojí matinkou. Musela jsem se hodně hlídat abych dokázala odpovědět alespoň ano a jo a přitom nechytit záchvat smíchu. Chůze po kolejích mi činila značné problémy. Zmatek, strach, snížená orientace a stabilita. No a slavná jízda zpátky domů...na motorce.... Spánek na semaforu, náhlé přejetí do vedlejšího pruhu-zběsilé troubení řidičů, jen vlásek od auta stojícího předemnout, stačily dva centimetry a jsem rozpláclá na jeho zadním skle a opět dlouhý smích.
A už se dostáváme s mojí myšlence ze začátku tohoto mého zážitku.
Ledva sesednu doma z motorky, nasedám do auta a frčím do Malenovic kvůli rámu na kolo. Mati do mě zase hustila o škole a já si jen opřela hlavu, zavřela oči a nic....nad ničím jsem nepřemýšlela, měla jsem v hlavě uplně prázdno...uvědomila jsem si to až jsme zastavily. Celou cestu jsem byla vzhůru, ale nepamatuju si vůbec nic. Prostě jsem byla vyplá a nemyslela jsem na svoje problemy, které mám pořád v hlavě. Úplně jsem si odpočinula, sesypala ze sebe všechno špatné.
Byla jsem jednoduše přehulená, ale bylo to supr, byla jsem zase jednou mimo realitu....

Náladovky...

25. dubna 2007 v 20:54 | VittamínKa |  As a photographer
Dneska jsem zaze fotila...možná ty fotky i vystihují mou dnešní náladu....smíšená :-)
Tak takovuto jahůdku jsem dneska papala :-)
Vylezla jsem kvůli te fotve k nám na střechu :D
Našla jsem doma Bibli...nebo něco takového...tak jsem sundala kříž ze zdi a fotila =)
No...co na to říct....?

Láska až na smrt...

23. dubna 2007 v 21:36 Meadow foxtail
Sedím ve škole a jen tak mimochodem poslouchám nudný výklad naší matikářky. Očima projíždím přes znuděné tváře mých spolužáků. Sofie si jako jediná pilně píše poznámky, ostatní jsou duchem někde jinde. Joana čmárá něco do svýho deníčku, Shaun poslouchá muziku, Frank mlátí tužkama do pouzdra a imituje hru na bicí, Hannah skládá nějakou básničku.
Jen Erika mě upoutá. Její bílá pleť a kašmírové, vlnící se vlasy jsou okouzlující. Uchvacuje mě každým svým pohybem. Ale něco s ní není v pořádku. Kružítkem vyrývá čáru skrz sešit až do lavice. Na můj tázavý pohled vůbec nezareagovala. Jen sklopila oči a ryla dál...
Pořád si prohlížím její krásné tělo a nevinný obličej. V tom na jejím zápěstí zahlídnu ránu od nože! Vyděsilo mě to. Vždyť to už překonala, už to má za sebou...
Hned jí píšu malý dopisek s otázkou: Co se děje lásko?
Odpověděla jen, že mi to řekne o přestávce.
Jen co zazvoní, letím za ní a chytám ji za ruku. Odtáhnu ji na záchod a skoro už automaticky ji políbím. Vyčkávám co mi řekne. Mlčí, jen si mě pomalu prohlíží. Dívá se mi do očí a rukou mě hladí po těle. Sleduju její svůdné rty, neodolám a začnu ji líbat. Je to mnohem vášnivější než jindy. Byla tak poddaná...

Najednou se ode me odtrhla, začala brečet a utekla ze záchodu. Hned jsem se za ní vydala, ale na chodbě mě zastavila učitelka a začala mi vyčítat že nedávám pozor v jejich hodinách. Jen jsem v dálce zahlídla Eriku jak vyběhla ze školy. Ani jsem nenechala učitelku domluvit a rozběhla se za Erikou. Nikde ji nevidím a tak jsem se vydala po cestě co vede do lesa. Volám na ni, ale neslyším žádnou odpověď. V lese je temno, zima a větve stromů dosahující až na malou pěšinku mě děsí. Jdu dál, strachy se celá třesu. Najednou zahlídnu Eriku! Ležela na zemi.
Rozběhla jsem se za ní a otačila ji na záda. V ruce měla ještě zapichlou stříkačku a z pusy jí tekla krev. Nevím co dělat!!! Oblíkla jsem ji svou mikinu a snažím se ji probudit. "Eriko, Eriko!!! SLyšíš mě? Probuď se, prosím!" Jen zlechka otevřela oči a potichu zašeptala: "Nechej mě umřít!"
POkoušela jsem se ji nějak odtáhnou někam kde by mohla být pomoc, ale ujdu jen párset metrů a...

Erika je úplně studená, rty má fialové a NEDÝCHÁ!!!
S očima plnýma slz se ji pomouším oživit. VOlám o pomoc, ale nikdo nepřichází. Ještě asi hodinu jsem se pokoušela o umělé dýchání. Nezachránila jsem ji!
Co se to stalo? Ruce se mi třepou, nemůžu chodit, nadechnou se.
V tom zahlédnu stříkačku v její ruce. Nezaváhala jsem a vytáhla ji. Prohledávám Erice kapsy a najdu sáček plný bílého prášku, lžíci, zapalovač.
Bez Eriky nemůžu dál žít. Připravila jsem si dávku a vstříkla přímo do žíly. Lehla jsem si k Erice´, objala ji, zavřela oči a teď už jen vyčkávám smrt...

Z mých procházek kolem domu...

23. dubna 2007 v 20:04 As a photographer
Livius Titus řekl:
"Spěch je nepozorný a slepý".
Tak se zastavte na chvíli a dívejte se kolik je kolem krásy. Život není jen o tom litovat sám sebe. Život je krátký a my nesmíme promarnit ani jeden krásný okamžit.

Černobílé fotky..

23. dubna 2007 v 13:49 As a photographer
Takže, toto je rubrika kde budou moje fotografické výtvory. Ze začátku vás obeznámím s tím, co kde kdy jak fotím....

Focení mě vždycky bavilo. Můj děda byl fotograf a já už jako malá měla kolem sebe nadupané foťáky. Letošní Vánoce jsem si vysložila nový foťáček-moje zlatíčko, Canon Eos30D. Naprosto úžasný foťák, na který nedovolím nikomu šáhnout. Heh...prostě moje nářadíčko, kus mého srdce, oko v hlavě.
Vždycky mám nějaký foťák, takže mám kvanta fotek ze školy, akcí, běžného života...ale i takové, které fotím s určitým záměrem. Snažím se o to, aby fotka měla určitou energii, dynamiku, harmonii....
Fotit se vydávám nejčastěj když mě něco trápí, když chci vypadnout z domu a nebo když na to mám prostě náladu.
Co fotím...tak různě. Rozhodně nemám prostředky na to, abych se zaměřila na jediné téma.
Mám ráda černobílé fotky, ale často to nechávám i barevné.
V nejbližší době se tady něco z mé tvorby určitě ukáže, už na tom pracuju...je to dost sližité, páč já musím každou fotku kterou chci dát na net zkopírovat, zmenšit-a to o dost, páč moje fotky mají kolem 2MB a na blog můžu dát jen 250KB....prostě je s tím dost práce a já na toto nemám moc času. Ale budu se snažit :-)

Tady máte vzorek mojich foteeek...teda jako jednu fotku :D

Vzpomínky na poprvé...

19. dubna 2007 v 19:10 Meadow foxtail
Zvonil telefon a já slyšela hlas svého kluka: Zítra přijedu. Hlavou mi problesklo několik myšlenek najednou. Ale jen jedna mi v hlavě utkvěla. První milování! Dlouho jsem na to čekala, myslela jsem na to, přemýšlela jaké by to mohlo být. A teď už to bylo tady. Srdce se mi rozbušilo. Začala jsem vybírat oblečení, co si na sebe obleču? Pak jsem skočila do sprchy a udělala všechny úpravy aby bylo vše tak jak má být. Cítila jsem v kostech že to příjde. Ta očekávaná chvíle.
Nemohla jsem usnout. Pořád jsem si představovala jaké by to mohlo být. Něco jsem o milování věděla, tak moje myšlenky byly celkem žhavé. Měla jsem zvláštní pocit. Strach, radost, touhu něčeho nepoznaného, strach a zase trochu strach.
Stojím na nádraží a čekám na vlak z Otrokovic. Jak jsem viděla první přijíždějící vlak, rozklepaly se mi kolena. Bylo mi 14, jemu 23. Měla jsem se s ním sejít poprvé. Znala jsem ho jen z fotek a dlouhých hovorů na netu nebo nočních telefonátů.
Zaskřípání brzd a on vystupuje z vlaku. Srdce mi bušilo neuvěřitelnou rychlostí. Byl vyšší než jsem myslela. Ale milovala jsem ho. Odhodlanými kroky se vydal mým směrem. Usmála jsem se, skočila mu kolem krku a dala mu pusu na přivítanou. Myslím že čekal že ten první dojem bude víc napjatý. Chytla jsem ho za ruku a vydali jsme se směrem ke Zlínskému mrakodrapu. Měli jsme si tolik co říct…
Připadala jsem si, jako bych ho znala už celý život. Tolik jsme si byli blízcí. Prohlíželi jsme Zlín z terasy a atmosféra byla nepopsatelně krásná. Vzrušovalo mě jak si mě držel, jak mě líbal a jak se mě dotýkal. Sluníčko nás krásně hřálo. Rukou jsem mu zajela do kalhot. Byl to pro něj pokyn že jsem připravená. Opřel mě o zeď a pomalu do mě vjel. Nejdřív jsem cítila trochu bolest, ale netrvalo to dlouho a prožívala jsem něco, co jsem tak strašně chtělo poznat. Něco krásného. Naše těla v dokonalé souhře a harmonii. Prožila jsem svůj první orgasmus a byla jsem nekonečně šťastná. Bylo to něco úžasného.
Když se na to dívám s odstupem, jsem moc vděčná že jsem měla poprvé sex s někým tak citlivým, zkušeným a ohleduplným. Jsem vděčná za to, že jsem poprvé neměla sex v posteli mých rodičů a ještě tomu když jsem byla zrovna za školou.
A jsem moc vděčná Lukáškovi za to, že mě tolik připravil do života a popostrčil mě o kus dál v mém životě.
Soulož je estetická souhra dvou těl, jejich duchovní sbližování a fyzické splývání, čarokrásné prolínání linií božsky utvářených údů, nádherná pastva pro zrak. Ze všeho nejméně je to napodobení živočišného páření.

Chci fotit!!

19. dubna 2007 v 14:39 As a photographer
Dneska jsme se ve škole fotili. Nechtěli jsme takovou tu suchou fotku co má každy, jak se jen stojí všichni usedle vedle sebe a tupě čumí do foťáku. Prostě jsme vymysli jako to bude a já hned přiběhla za fotografem že to tak chceme atd...ale to není d§ležité. Důležité na tom je, že jak jsme to tam rozřazovalli a já se do toho celkem míchala tak mě to strašně bavilo. Pořád jsem si nebyla úplně jistá že by mělo moje budoucí povolání být fotograf, ale dneska jsem se v tom utvrdila. CHCI!!! Prostě mě to strašně baví a je to supr!!!

Mee... :p

Roxy

19. dubna 2007 v 14:11 Přátelé bez tváří













Roxy má supr slovenskej blog. Moc dlouho ji zatím neznám, ale určitě si moc ráda čtu její články :-)

http://beautifulblack.blog.cz/

*veronique

19. dubna 2007 v 14:08 Přátelé bez tváří
Pěkný blog, který jsem v poslední době bohužel celkem zanedbávala, páč sem neměla vůbec čas na to psát komenty. Ale všechno to doženu :-) Jinak...veselá holka, prostě supr :-)
http://veronique-soul.blog.cz/


Mishkka

19. dubna 2007 v 9:24 Přátelé bez tváří
Mishkka je jeden z prvních spřátelených človíčků. Supr holka která nikdy nezapomíná na své okolí, vždycky dokáže podpořit. Mám ji ráda :-)

Lucinka =*

19. dubna 2007 v 9:05 Přátelé bez tváří
Lucinka je zlato...strašně hodná holka. Dokáže udržovat dobrou atmosféru kolem sebe, i když je zrovna smutná. Její blog má dost osobních pohledů. Vždycky je co číst :-)

Stephanee..moje zlato

19. dubna 2007 v 8:57 Přátelé bez tváří
Na tento blog už sice nejd¨sou přidávané články, ale pořád je tam hodně ke čtení. Je to blog mojí spolužačky, supr kámošky. Stěpánka je skvělá osůbka a mám ráda ji...strašně moc...i její blog.
Blog je fakt promakaný :-)

Emilly =)

19. dubna 2007 v 8:51 Přátelé bez tváří
Emilly byla můj friend už na strém blogu, je tu čupr holka a mám ji i její blog mooooc ráda. Má zajímavé články, myšlenky....Prostě paráda :-)

Bez tváří?

17. dubna 2007 v 21:51 Přátelé bez tváří
Proč jsem pojmenovala tuhle rubriku tak neosobně? Je to věnované všem mým virtuálním přátelům...Jsou to lidičky, které dobře znám, vím každý jejich pocit, ale jejich tvář neznám....Je to něco jako bych bez nich nemohla žít, ale vlastně nevím kdo jste...
Každopádně tohle je rubrika o vás bez vás :-)

Kdo jsem...múj nick

17. dubna 2007 v 21:44 Everything about me
Pro ty co ještě netuší kdo vlastně jsem, tak bych vás ráda zasvětila.
Původně jsem byla kattuschka...tento nick je vlastně můj hlavní, páč ho mám skoro všude, ale pak mě začalo srát že všichni kolem to mají dost podobné tak jsem si začala říkat Ká...
vzniklo tak, už vlastně ani přesně nevím, ale bavila jsem se s kámošem že jeho přezdívka je dost dlohá nebo co tak jsem mu řekla že mu budu říkat Zet (páč sem mu říká nickem začínajícím na Z) a že on mě bude říkat Ká...páč jsem Katka že....No a nějak jsme se dostali k tomu, že je to jako v Men in black, ale tam se jeden jmenoval Ká a druhý Jé...tak teda kamoš že bude Jé...jenomže takové Jé je dost suché, tak jsem mu to pozmenila na Yeah! To se k němu víc hodilo.
V té době jsem zrovna začínala s bloge a tak jsem si tam začala říkat Ká....takže pokud mě znáte z netu z dřívějška, tak jsem Říkejte mi Ká...
VittamínKa vznikla tak, že jsem se bavila zase s jiným kámošem o tom Kattuschka a já se rozhodla že si vymyslím novej nick. První co mi v tu chvíli udeřilo do očí, byl vitamín C na mojem stole. Dělala jsem si srandu že budu vitamín C :D no a jak jsem se tak nad tím zamyslela, tak bych měla být spíš vitamín Ká...když jsem ta Ká....no a z toho vzniklo, že jsem VittamínKa...velké K páč je to začátek jména.... :D
Zmatek co? :D:D

Já a můj život

17. dubna 2007 v 21:07 Everything about me
Narodila jsem se před 16 lety ve Zlíně, ale pár let jsem bydlela v malém městečku, v Otrokovicích. Vlastně si ani nepamatuju jaké to tam bylo, tak bych tuto kapitolu mého života raději přeskočila....
Pak jsme se přestěhovali do Zlína. Je to celkem poklidné městečko, které však ve svém jádru má plno z podsvětí :-)
Momentálně chodím na gympl, vlastně spíš ústav, který mám tak necelý kilák od baráku, takže chození za školu je vždycky velká akce-abych nepotkala nějakého zakomplexovaného profesora. Vlastně tuto školu uplně nesnáším, ale momentálně není jiná možnost kam chodit.
Od malička jsem dělala krasobruslení, bruslení bylo můj život...myslím že jsem byla dost dobrá, ale pak přišlo víc a víc učení ve škole a já toho musela nechat! :'( Ještě si občas chodím zabruslit, ale na závody nejezdím...
Miluju snowboard...jezdím už nějaký ten rok a v snowparku se ráda učím nové a nové triky. Vlastně mám na prkně dost vysoký cíle (ale o tom až jindy). No a taky hraju tenis.

Můj život se na první pohled jeví jako skvělý, ale když se na něj podíváme víc do hlobky, je to teror. Mám to dost těžký, možná trochu jinak než ostatní, ale mám...

Jsem hrdá na svou ségru...Je mistrině světa na běžkách a já jí moc držím palečky aby se dostala na olympiádu a tam zazářila :-)
Nemohla bych žít bez svých přátel...každý koho znám se mě snaží držet nad vodou a já jsem jim mooooc vděčná. Mám moc ráda všechny své kámošky, kámoše, spolužáky a spolužačky a prostě všechny kdo se kolem mě ňák motají.
Čeho se nejvíc bojím? Nejsou to pavouci ani hadi, bojím se samoty. Ž e jednou zůstanu úplně sama. Proto si ráda vytvářím nové a nové přátele.
Jednou bych chtěla žít v americe nebo kanadě a jako děti mít malé černoušky =)
CO se týče mého stylu, mám ráda extravaganci, ale musím ji celkem omezovat, kvůli rodině, škole atd. Moje oblečení je snowboarďácý, ale nedá se o mě říct-teda aspoň myslím :D - že jsem taková ta trapná hoperka s rozkrokem u kolen a rovným kšiltem na kebuli :p neumím popsat můj styl, je to dost promněnlivý...
Poslouchám Hipec, rock, punk...prostě všechno co se dá poslouchat....
Ráda fotím, zamýšlím se a bavím se....
Zakázané ovoce?
Nojo...nejsem svatoušek :D mám už něco za sebou....pokud budete číst moje články, tak myslím poznáte samy.
Taková jsem já :-p